Není pochyb o tom, že trh práce se v posledních padesáti letech značně změnil, a to nejen u nás, ale celosvětově. Začalo být uznáváno, že i ženy mohou „dělat kariéru“ a být na vedoucích pozicích, nikoliv pouze ve funkci sekretářek či asistentek. A to platí ve všech odvětvích. Zdálo by se tedy, že jsme konečně dosáhli vytoužené rovnoprávnosti pohlaví. Jak už to však ale bývá, skutečnost je poněkud jiná.
V první řadě je zde fakt, že ženy stále nemohou provádět některé profese. Typickým příkladem může být hornictví. Zatímco žena může pracovat v administrativě, je zákonem zakázáno, aby byla klasický horník a fárala do dolů. V tomto případě se ovšem nejedná o diskriminaci bez důvodu.
Hornictví sebou totiž přináší zdravotní riziko, a to nejen co se týče závalů. Některé z plynů, které se v dolech uvolňují, působí nepříznivě na lidský organismus, konkrétně pak ničí například pohlavní buňky, tedy vajíčka a spermie. A zatímco muž si spermie vytváří neustále, žena má vajíček jen konečný počet. Velmi snadno by se tedy mohlo stát, že by se díky svému povolání stala neplodnou – a to si nikdo „na triko“ nevezme.
Dobrá, ale co jiná povolání, kde žádná takováto zdravotní omezení nejsou? Tam by se mělo rovnoprávnosti dosáhnout, ne? Bohužel zkušenosti a statistiky ukazují, že zbavit se zažitých zvyklostí a předsudků je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Na vedoucích pozicích ještě stále je mnohem větší počet mužů, než žen, zatímco na sekretariátu je tomu přesně naopak. A pokud mají muž a žena stejnou práci, mnohdy se stane, že žena bere v průměru menší plat, ačkoliv odvádí stejný výkon.
Je tedy jasné, že jsme od skutečné rovnosti muže a ženy v pracovním prostředí stále ještě na hony daleko. Setkáváme se zde nejen se zastaralým systémem, ale také s předsudky a názory, které do dnešní doby zkrátka nepatří. A je otázkou, zda není náhodou nejvyšší čas se jich vzdát.